Brána do Čech - České Švýcarsko

České Švýcarsko

ČESKÉ ŠVÝCARSKO

Jít chladným údolím čalouněným hebkou travou a mechem, kam slunce proniká jen s největší námahou a zírat v němém úžasu na do nebe šplhající skalní bloky, na tenoučké jehly a štíhlé věže. Stát uprostřed skalního města a nádherně nevědět, kudy v tom magickém labyrintu dál, nechat se omámit krásou kamenné architektury, prolézat skalními tunely a jeskyněmi. Vyšplhat na vrchol skály a z jejího temene přehlédnout armádu z milionů let starého písku. Zažít tuhle krajinu na vlastní kůži, vidět ji dychtivýma očima, projít ji zvědavýma nohama. Jedině pak může člověk říci – ano, byl jsem tam.

Je to krajina socha. Krajina chrám. Krajina z moře zrozená. A uprostřed ní brána bran. Jeden z divů světa, Pravčická brána. Průchod do podivuhodného a jedinečného světa. Vchází se jí do nádherné krajiny, do oblasti nevídaných skalních měst, romantických údolí, divokých roklí, melancholických říček, malebných vesnic, hlubokých lesů, vinoucích se cest, skalních hradů a slují… České Švýcarsko. Jméno svědčící o okouzlení a nadšení dvou švýcarských malířů, kteří tudy bloudili už ve druhé polovině 18. století. Byli jedněmi z prvních, kdo podlehli neobyčejným zážitkům v tomhle erozí do krásy rozhlodaném koutě světa. To oni dali kraji jméno. V jejich stopách od té doby přichází stále víc nadšenců toužících vidět neviděné a zažít nezažité.

Ty největší zážitky ovšem bývají často nejméně nápadné, tiché a neokázalé. Třeba jen tak stát po kolena v ledové vodě říčky a nechat se přeletět důstojnými perutěmi čápa černého, hltat celým tělem slunce z pískovcové stěny, sedět ve větrem čechrané trávě a dívat se na korálky pruhovaných domečků na stráních kopců, pronikat očima ranní mlhu a čekat na první sluneční louč a pak ztratit dech, když se vynoří reliéf skal, zavřít oči u zborceného mlýna a zaslechnout klapot kola, křik mládků a praskot loukotí vozu s pytli naditými běloučkou moukou, zahlédnout maličkou tyrkysovou raketu svištící nad potokem a nedokázat uvěřit tomu, že to opravdu byl lednáček, modrý pták štěstí...

Ze všech zážitků, co jich České Švýcarsko nabízí, tím nejkrásnějším je, bloudit krajinou. Bloumat nazdařbůh hlubokými lesy prosvětlenými paprsky slunce, které se dere skrze sloupy stromů až na mechový koberec lesního chrámu, procházet stinnými údolími, kde vládne zelená ve všech myslitelných odstínech, šlapat po cestách vyvzdorovaných na skalním úbočí, kráčet po temenech skal, odkud je vidět zemi štětinatých kopců a pokosených luk. A to se ještě celé České Švýcarsko choulí v náručí podivuhodné, nepoddajné krajiny syrové krásy, které se od pradávna říká České Nizozemí. Když poutník dojde až sem, do Šluknovského výběžku, objeví zvlněnou krajinu přízračného půvabu, města, zámky, udivující sakrální památky, lesy a rozmáchlé louky.

Dost ale poezie – dotkněme se alespoň těch hlavních cílů zájmu milovníků pěšího putování. Začít musíme klenotem nejcennějším, jedním z divů světa, Pravčickou bránou, která se vypíná vysoko nad jedním z nekrásnějších říčních kaňonů v Evropě, Labským údolím. Hluboko pod majestátní skalní branou řítí se divoká Kamenice kolem Dolského mlýna mezi kolmé stěny skal, aby se zklidnila a nechala užaslé poutníky plout Divokou i Edmundovou soutěskou. Jen o kousek dál korunují hřbet kamenného draka tři Jetřichovické vyhlídky, ze kterých je nebezpečně návykové hledět do kraje skal. Nádheru lidové architektury, jedinečných korálků podstávkových domů rozhozených štědře po celé oblasti, objevíme v mimořádné koncentraci v Kamenické stráni nebo na Kamenné Horce v Krásné Lípě. Krásu sakrální i profánní architektury zase nejspíše natrefíme v historické České Kamenici nebo třeba v Rumburku, jehož Loreta je skvostem zářícím nad jiné. Čtrnáct křížových cest doplňují všudypřítomné drobné sakrální památky – nevidět třeba Bratský oltář u České Kamenice nebo Bauerovu kapli u Lipnice znamená ochudit se o mnohé. Ohromí nás tu zámky v Děčíně, Benešově nad Ploučnicí, ve Šluknově nebo v Lipové.

Na levém břehu Labe zase kraluje fantaskní skalní město Tiské stěny a kamenná rozhledna na Děčínském Sněžníku. A to ještě nejsme ani v polovině výčtu – musíme přidat skalní hrádky, Gabrielinu stezku, rozhledny a samozřejmě i idylické Křinické údolí u Kyjova. To má zvláštní atmosféru klidu a jasu, řeka tu vytváří pozoruhodnou symbiózu se skalami, řečiště se každou chvíli zakrojí hluboko do kamene, voda si trpělivě razí cestu skalními tunely… A není to jen příroda, která vryla tomuto kraji podobu. Stopy lidí, střípky jejich osudů, pozůstatky jejich životů, daly krajině jiný, lidský rozměr. Kráčíme-li dnes po generacemi ošlapaných kamenných schodech prastaré kostelní stezky z Vysoké Lípy do Růžové, to jakoby nás míjel průvod vesničanů vyšňořených na mši, mladá žena nesoucí v plachetce nekřtěňátko ke křtu anebo průvod zamlklých mužů a uplakaných žen s černou dřevěnou truhlou. Tyhle doteky minulosti ke geniu loci Českosaského Švýcarska neodmyslitelně patří. A ve chvílích, kdy ráno ospalé slunce mžourá nad obzorem a jeho první paprsky krájí mlhu v údolích na cáry, ocitáme se v bezčasí, kdy není důležité, odkud jsme přišli a kam jdeme. Prostě jen jsme a je to nevýslovně krásné.

Text: Rostislav Křivánek



PARTNEŘI KČT V ÚSTECKÉM KRAJI: